Je poslední pátek v červnu. Ručička na věžních hodinách se posouvá k šesté, mraky se odsouvají k východu. Čekáme až se otevřou brány do zámku. Ne to není v Plumlově. Sedíme na lavičkách u kašny na Třeboňském náměstí a tlacháme o všem možným. Lenka zápasí s broukem v hlavě. Jet v sobotu na soustředění s pražským Pedákem (to by rádo disciplinované já), zůstat na festivalu v Třeboni a nebo jet někam dál. Co takhle Plumlov? Myšlenka vylétá jak jiskra a nezadržitelně se šírí celým tělem. Souhlasím. Prvotřídně bláznivý nápad. Lenku uvolněná energie málem nadnáší. Po koncertě jdeme na dvě hodiny spát, ve čtyři ráno balíme a valíme na vlak. Třeboň, Jindřichův Hradec, Jihlava, Brno... Prostějov. V Prostějově dobíháme autobus, potkáváme několik dalších zmatených dvojic, jak tápou v jízdních řádech. Vše vyřeší přijíždějící spoj. Necháváme se vést k zámku těmi, kteří vědí kudy. U brány dostáváme razítko na ruku. Všude se to hemží Brontími organizátory, mezi nimi pobíhá Robby, který je dobrou duší celého dýchánku. Jeho vnitřní energie zdá se být dýchánku plně obětována.

Potkáváme Janču, naši kamarádku z Budějic. Je kolem poledne a dýchánek se nadechuje k hlavnímu odpolednímu programu. Ze dvou stran nádvoří jsou rozestaveny stánky s uměleckými a ozdobnými předměty. Děti i dospělí si zkoušejí práci na hrnčířském kruhu. Hned vedle stojí týpý, před kterým se děti baví hrami s ekologickou tematikou. Nastává šermírské představení. Na hlavní scéně se začíná chystat divadlo. Podle mých laických představ hraje velmi dobře. Už se rozeznívá hudba, střídají se různé kapely a písničkáři, hrají folk i jazz. V pestré dramaturgii podvečera se zvláště vyjímá závěrečné vystoupení Žofky Kabelkové a skupiny OKO. OKO lahodí uchu i když poslouchám z ulice a dívím se přitom na protější vrch se starým kostelíčkem, za kterým se kupí sluncem obarvené mraky. O půlnoci se na nádvoří strhlo ohňové drama s pohádkovým příběhem o drakovi, princezně a jejích osvoboditelích.

Přespání v tělocvičněm ranní procházka kolem zámku a vody, drobná pomoc při balení na nádvoří, a pak už nás čekala jen dlouhá cesta domů. Na Plumlovský dýchánek vzpomeneme rádi nejen pro ten bláznivý nápad, který jsem uskutečnili. Takže díky Robbymu a všem organizátorům za nasazení pro dobrou věc a Brontíci příště Ahoj na Plumlově.

Tahle básnička patří ke článku k Plumlovu, nevím jak ji nazvat třeba ji tam jen dej na konec textu. 

Ve škvírách starých střech
se usadil vítr
a mnoha tóny zněl
teskně i vlídně vyprávěl
pln švitorení vrabců
a mě se dralo od srdce i z úst 
nejedno Kainarovo blues
tak na jazyku sladké
a zas hořké
měnlivé jako tehdy obloha
Zahradník o rukávy otřel
jej s hlínou celé,
doslova


Tom S. (ZČ HB Forest České Budějovice)